Otto Blažek vstoupil v roce 1920 jako čtrnáctiletý učeň do dílny Bradáčova nejlepšího žáka Antonína Tvrdého. Po vyučení o tři roky později v dílně ještě několik let pracoval a v roce 1926 odjel do Paříže. Zde se učil u knihaře Théophila Steibela, jehož podnik byl zaměřen především na polokoženou vazbu. Měl možnost se naučit technologickému postupu výroby moderního způsobu vazby na hlubokou vnější drážku, který se do té doby v Čechách nepoužíval. Poté se Blažek učil u významného knihaře Pierra Legraina, jehož dílna byla zaměřena na luxusní vazby. Pobyt v této dílně, která svou řemeslnou i uměleckou úrovní vysoko přesahovala všechny dosavadní domácí i pařížské zkušenosti, měl na Blažkovu uměleckou zkušenost rozhodující vliv.
V lednu roku 1929 se musel z rodinných důvodů vrátit zpět do Čech. Pracoval zde nejprve v dílně Josefa Vyskočila, teprve v roce 1931 zakládá vlastní dílnu. Úmysl specializace na luxusní vazby do marokénu s bohatou výzdobou po Legrainově vzoru ale narážel na odlišnost českých poměrů. Pro většinu sběratelů byly takové vazby finančně nedostupné a navíc je již v době Blažkova návratu z Paříže situace v Čechách na pokraji hospodářské krize. Bylo potřeba tedy najít cestu, jak sloučit vysoké požadavky na vazbu s potřebami bibliofilů. Několik let se mu daří pracovat a zároveň předávat své zkušenosti dalším knihařům, ale vlivem finančních okolností musí roku 1936 zavřít svou dílnu a přijmout nabídku Josefa Solara, aby se věnoval pedagogické činnosti na Státní grafické škole v Praze. Své bohaté zkušenosti zde předal za 18 let své pedagogické činnosti více než dvěma stovkám studentů.
Ve válečných letech byl Blažkův technický i výtvarný názor ustálen a dovršuje svou schopnost spojit provedení vazby s obsahem i výzdobou knihy. Charakteristická díla z tohoto období jsou například celokožená Legenda o svaté Kateřině s rozsáhlou aplikací nebo Puškinovy Listy nevěstě a ženě. V jeho stěžejních výzdobných technikách má podstatnou roli aplikace, kterou zdobí i hřbety polokožených vazeb. Slepotisk a zlacení nejsou na jeho vazbách užity často, intarzii, moření, řezání do usně a kombinaci s neknihařskými materiály nepoužívá prakticky vůbec. Oblíbil si především jednoduché geometrické tvary.
