Ludvík Bradáč se narodil 25. ledna roku 1885 v Orahovicích v bývalé Jugoslávii. Sám se hlásil k obrodnému hnutí především jako knihař a vydavatel. Studoval historické techniky výzdoby, vývoj knihy i knižní vazby. Absolvoval školy v Düsseldorfu, Hannoveru a Paříži. Poté zúročil získané znalosti a zkušenosti a v roce 1908 založil v Praze vlastní dílnu. Velkou pozornost věnoval vzdělávání nejen svému, ale i svých kolegů a žáků; působil jako mistr, učitel i lektor v mnoha kurzech. Vyučoval také na Státní grafické škole v Praze, kde vychoval řadu žáků, kteří pokračovali v jeho zakladatelském díle. Byl dokonalým mistrem svého řemesla, znalcem historických knihvazačských a výzdobných technik, organizátorem, pedagogem a publicistou. Je autorem řady odborných knih, statí a článků, své poznatky shrnul například v knihách Úprava vazeb knižních a Knihvazačství. Kromě jeho významu na poli umělecké knižní vazby je nutné popsat jeho činnost nakladatelskou. Vydával knižní edice, například Vybrané knihy, dále se věnoval nepravidelně vycházející Ročence Ludvíka Bradáče (resp. Ročence českých knihařů) a především dvěma časopisům, které můžeme právem považovat za nejvýznamnější bibliofilské časopisy, které vznikly víceméně jako první v českém prostředí. Tím prvním byla bibliofilská revue Knihomil s podtitulem „O knihách, lidech a událostech“, která se ihned od prvního ročníku spojila s Bradáčovou ročenkou. Ta byla pro předplatitele přikládána zdarma. Časopis měl být – jak v úvodu píše Karel Dyrynk – o krásné knize a věnovat se nejen problémům z praxe, ale také teorii a historii knižní kultury, informovat o aktuálním dění jak běžné čtenáře, tak i odborníky, jakými jsou například bibliofilové, vydavatelé a knihkupci. Proto měl přinášet informace o výstavách, aukcích a především o knižních novinkách a otiskovat recenze na jejich celkovou úpravu. Na Knihomil později navázal Knihomol, který Bradáč vydával od roku 1921.Obsahoval především rozsáhlejší odborné práce na téma knižní kultura, vycházel čtvrtletně a měl být „bibliofilským sborníkem“. Nevěnoval se již tolik aktuálnímu dění a recenzím, jak to dělal Knihomil, ale soustředil svou pozornost na historické a teoretické studie. Nicméně tento časopis bohužel zanikl v pátém roce svého fungování. Bradáč se poté přestal věnovat podobným aktivitám, i když nadále pokračoval ve své práci jako knihař, pedagog a občas na toto téma publikoval. Jeho činnost hlavně v první polovině dvacátého století ovlivnila následující generace knihařů především v důrazu na dokonalost řemeslného zpracování vazeb a důležitosti spolupracovat s výtvarníky. Díky jeho učitelskému působení se u nás prosazuje francouzský způsob vazby. Zemřel 4. listopadu 1947 v Praze. Jeho žáci – Antonín Tvrdý (1888 – 1961), Petra Pospíšilová (1887 – 1936), Josef Brousek (1882 – 1949), Jenda Rajman (1892 – 1965) a další – dokázali obnovit technické základy řemesla a do povědomí české kulturní veřejnosti uvádět moderní pojetí knižní vazby. Výrazně se podíleli na vazbách bibliofilských tisků a často po Bradáčově vzoru pracovali s návrhy výtvarníků a úpravců knih, například s Františkem Bílkem, nebo s V. H. Brunnerem.
Titul v expozici: Wilde, Oscar – Florencká tragédie
