Byl bytostně spjatý se svým rodištěm (3. června 1909 v Týně nad Vltavou), kterému zůstal věrný po celý život (†13. března 2000 v Českých Budějovicích). Knihařskému řemeslu se vyučil v letech 1923–1926 u místního mistra Františka Hájka. Po vyučení odešel do Prahy, kde jako knihař a linkovač pracoval u firmy Schořálek a Podaný. Dílnu svého mistra převzal v roce 1934 po návratu do Týna. Rozsah a druh práce určovaly zakázky běžných zákazníků a vývoj knihařské živnosti. Ačkoliv v Praze v době jeho pobytu působili dlouhá léta Ludvík Bradáč i manželé Ludmila a Alois Jiroutovi, vrátil se do Týna neovlivněn jejich činností. K orientaci na bibliofilskou vazbu byl přiveden až svým přítelem L. Richterem a jeho požadavkem vazeb jiného typu. Začal tedy zhotovovat celoplátěné vazby zdobené stříkáním. Sám však brzy poznal, že to není to správné východisko. Pustil se tedy do aplikací plátna. K definitivnímu rozhodnutí došel po setkání (1938) s Ludvíkem Bradáčem v třítýdenním kursu umělecké knižní vazby, vedeném Bradáčem v Českých Budějovicích. Ladislav Hodný se pak pouštěl do stále složitějších úkolů. Snažil se vypracovat technologii tzv. olejových papírů. Ty uplatňoval při vazbách knih menších formátů. K potažení desek, na přídeští i předsádky vyráběl překrásné tušované papíry. Výrazným impulsem pro krystalizaci dalšího knihařského projevu bylo navázání přátelského styku s Oldřichem Menhartem (1948). V té době již plně ovládal nejen knihařské řemeslo, ale i všechny jeho finesy. Hodného hluboké znalosti české výtvarné kultury a krásné literatury spolu se znalostmi požadavků milovníků knih a bibliofilů vytvořily základ, na němž rozvíjel a rozpracovával klasický styl české knižní vazby devatenáctého století. Vazby Ladislava Hodného můžeme členit do dvou skupin. Jako primární jsou to vazby prováděné za použití tradičních materiálů, jako je kůže a papír. Jistá společenská izolovanost daná místem pobytu eliminovala z jeho tvorby zásahy módních vlivů a napomohla k utváření její umělecké celistvosti, jejíž nezbytnou součástí se stala jihočeská krajina. To však nebránilo tomu, aby se pokoušel o zpracování a zhodnocení nových materiálů, jako je např. skivertex, vertex, payco nebo elefanhant. Použití umělých materiálů snížilo její finanční náklady a tvůrce tak naplňoval jeden ze svých cílů – knihu hodnotného obsahu a důstojné vnější úpravy dát širšímu okruhu zájemců. Používání umělých kůží mělo však pořád ještě charakter experimentu – šlo totiž současně i o to, aby tradiční knihařské techniky byly ověřeny v praktickém používání. Celkové výtvarné pojetí Hodného vazeb vycházelo z úzké spolupráce s výtvarníky (Oldřich Menhart, Miroslav Váša), řadu vazeb realizoval dle vlastních návrhů. S přítelem Hlinovským se pokusil i o malované vazby. Jednotlivé vazby i s odstupem let působí dojmem důstojné vyrovnanosti vycházející z knihařova citového prožitku literárního díla. Na vytvoření silného citového výrazu se podílí jednotící princip výběru a zpracování materiálu, přehledná, ale vždy objevná a téměř nikdy se neopakující výtvarná kompozice vazby a sugestivní symetrie jejích výtvarných prvků. Knižní vazby Ladislava Hodného vytvořily jednotný celek obsahu a formy literárního díla. Důkladnou znalostí řemesla spolu s osobním vztahem k vázanému literárnímu dílu umocňoval estetický i emotivní výsledný dojem svých prací. Tyto skutečnosti se prakticky projevovaly v dlouhodobé spolupráci s Lyrou Pragensis. Od roku 1959 vystavoval na řadě autorských i kolektivních výstav. Byl zakládajícím a pravidelným účastníkem Trienále umělecké knižní vazby, členem Internationale Vereinigung Meister der Einbandkunst (1979), čestným členstvím jej v roce 1999 poctil Spolek českých bibliofilů. Na řemeslné i výtvarné tradice rodiny navazuje nejen syn Ladislav, ale i mezi vnuky má své pokračovatele.
Titul v expozici: K. T. Propertius – Triumvirové lásky
