Čeští knihaři 20. století

Otto Blažek vstoupil v roce 1920 jako čtrnáctiletý učeň do dílny Bradáčova nejlepšího žáka Antonína Tvrdého. Po vyučení o tři roky později v dílně ještě několik let pracoval a v roce 1926 odjel do Paříže. Zde se učil u knihaře Théophila Steibela, jehož podnik byl zaměřen především na polokoženou vazbu. Měl možnost se naučit technologickému postupu výroby moderního způsobu vazby na hlubokou vnější drážku, který se do té doby v Čechách nepoužíval. Poté se Blažek učil u významného knihaře Pierra Legraina, jehož dílna byla zaměřena na luxusní vazby. Pobyt v této dílně, která svou řemeslnou i uměleckou úrovní vysoko přesahovala všechny dosavadní domácí i pařížské zkušenosti, měl na Blažkovu uměleckou zkušenost rozhodující vliv.

V lednu roku 1929 se musel z rodinných důvodů vrátit zpět do Čech. Pracoval zde nejprve v dílně Josefa Vyskočila, teprve v roce 1931 zakládá vlastní dílnu. Úmysl specializace na luxusní vazby do marokénu s bohatou výzdobou po Legrainově vzoru ale narážel na odlišnost českých poměrů. Pro většinu sběratelů byly takové vazby finančně nedostupné a navíc je již v době Blažkova návratu z Paříže situace v Čechách na pokraji hospodářské krize. Bylo potřeba tedy najít cestu, jak sloučit vysoké požadavky na vazbu s potřebami bibliofilů. Několik let se mu daří pracovat a zároveň předávat své zkušenosti dalším knihařům, ale vlivem finančních okolností musí roku 1936 zavřít svou dílnu a přijmout nabídku Josefa Solara, aby se věnoval pedagogické činnosti na Státní grafické škole v Praze. Své bohaté zkušenosti zde předal za 18 let své pedagogické činnosti více než dvěma stovkám studentů.

Ve válečných letech byl Blažkův technický i výtvarný názor ustálen a dovršuje svou schopnost spojit provedení vazby s obsahem i výzdobou knihy. Charakteristická díla z tohoto období jsou například celokožená Legenda o svaté Kateřině s rozsáhlou aplikací nebo Puškinovy Listy nevěstě a ženě. V jeho stěžejních výzdobných technikách má podstatnou roli aplikace, kterou zdobí i hřbety polokožených vazeb. Slepotisk a zlacení nejsou na jeho vazbách užity často, intarzii, moření, řezání do usně a kombinaci s neknihařskými materiály nepoužívá prakticky vůbec. Oblíbil si především jednoduché geometrické tvary.

Ludvík Bradáč se narodil 25. ledna roku 1885 v Orahovicích v bývalé Jugoslávii. Sám se hlásil k obrodnému hnutí především jako knihař a vydavatel. Studoval historické techniky výzdoby, vývoj knihy i knižní vazby. Absolvoval školy v Düsseldorfu, Hannoveru a Paříži. Poté zúročil získané znalosti a zkušenosti a v roce 1908 založil v Praze vlastní dílnu. Velkou pozornost věnoval vzdělávání nejen svému, ale i svých kolegů a žáků; působil jako mistr, učitel i lektor v mnoha kurzech. Vyučoval také na Státní grafické škole v Praze, kde vychoval řadu žáků, kteří pokračovali v jeho zakladatelském díle. Byl dokonalým mistrem svého řemesla, znalcem historických knihvazačských a výzdobných technik, organizátorem, pedagogem a publicistou. Je autorem řady odborných knih, statí a článků, své poznatky shrnul například v knihách Úprava vazeb knižních a Knihvazačství. Kromě jeho významu na poli umělecké knižní vazby je nutné popsat jeho činnost nakladatelskou. Vydával knižní edice, například Vybrané knihy, dále se věnoval nepravidelně vycházející Ročence Ludvíka Bradáče (resp. Ročence českých knihařů) a především dvěma časopisům, které můžeme právem považovat za nejvýznamnější bibliofilské časopisy, které vznikly víceméně jako první v českém prostředí. Tím prvním byla bibliofilská revue Knihomil s podtitulem „O knihách, lidech a událostech“, která se ihned od prvního ročníku spojila s Bradáčovou ročenkou. Ta byla pro předplatitele přikládána zdarma. Časopis měl být – jak v úvodu píše Karel Dyrynk – o krásné knize a věnovat se nejen problémům z praxe, ale také teorii a historii knižní kultury, informovat o aktuálním dění jak běžné čtenáře, tak i odborníky, jakými jsou například bibliofilové, vydavatelé a knihkupci. Proto měl přinášet informace o výstavách, aukcích a především o knižních novinkách a otiskovat recenze na jejich celkovou úpravu. Na Knihomil později navázal Knihomol, který Bradáč vydával od roku 1921.Obsahoval především rozsáhlejší odborné práce na téma knižní kultura, vycházel čtvrtletně a měl být „bibliofilským sborníkem“. Nevěnoval se již tolik aktuálnímu dění a recenzím, jak to dělal Knihomil, ale soustředil svou pozornost na historické a teoretické studie. Nicméně tento časopis bohužel zanikl v pátém roce svého fungování. Bradáč se poté přestal věnovat podobným aktivitám, i když nadále pokračoval ve své práci jako knihař, pedagog a občas na toto téma publikoval. Jeho činnost hlavně v první polovině dvacátého století ovlivnila následující generace knihařů především v důrazu na dokonalost řemeslného zpracování vazeb a důležitosti spolupracovat s výtvarníky. Díky jeho učitelskému působení se u nás prosazuje francouzský způsob vazby. Zemřel 4. listopadu 1947 v Praze. Jeho žáci – Antonín Tvrdý (1888 – 1961), Petra Pospíšilová (1887 – 1936), Josef Brousek (1882 – 1949), Jenda Rajman (1892 – 1965) a další – dokázali obnovit technické základy řemesla a do povědomí české kulturní veřejnosti uvádět moderní pojetí knižní vazby. Výrazně se podíleli na vazbách bibliofilských tisků a často po Bradáčově vzoru pracovali s návrhy výtvarníků a úpravců knih, například s Františkem Bílkem, nebo s V. H. Brunnerem.

Titul v expozici: Wilde, Oscar – Florencká tragédie

Narodil se 28. května 1910 v Boršicích u Uherského Hradiště.  Vyučil se knihařem na Odborné knihařské škole v Uherském  Hradišti, kam jej zprvu lákaly výtvarné discipliny, zejména  kreslení, které učil Ruda Kubíček. Po ukončení školy absolvoval odbornou praxi u několika firem v Moravské Ostravě a Kolíně, ale  při mechanické práci v běžném provozu knihařské dílny si  uvědomil, že jej více než řemeslná práce láká individuální  umělecká vazba. Roku 1929 vstoupil na Státní grafickou školu v  Praze, kde studoval ve speciálce knižní vazby Josefa Solara.

Mistrovskou školu ukončil v roce 1934 s vyznamenáním, jeho  školní práce byly vystaveny na mezinárodní knižní výstavě v Madridu a účastnil se také dalších soutěží a přehlídek. V Praze si v témže  roce zařídil vlastní ateliér. Díky svým řemeslným dovednostem a  výtvarným schopnostem se záhy vypracoval mezi přední pražské knihaře. Vytvořil si svůj stálý okruh zákazníků mezi bibliofily  a sběrateli (k nim patřil třeba ředitel Živnobanky a známý  mecenáš dr. Preiss, ing. Pračka, arch. Kozák, Vl. Žikeš a  další), kteří jeho vazby brzy vyhledávali a oceňovali. Již za  dob studií spolupracoval s moravskými bibliofily a od roku 1931 pravidelně vystavoval na jejich sjezdech.

Jeho významné postavení v  rámci oboru potvrdila událost z roku 1941, kdy dostal nabídku spolupracovat na jedné z nejkrásnějších a nejvýznamnějších  bibliofilií válečného období, Svolinského Legendě o svaté  Kateřině. Podle oznámení v Bibliofilu navrhl Svolinský pro  atelier K. Dudeška její vazbu v celokožené a polokožené  variantě. Dudešek se tak měl podílet na jednom z  nejprestižnějších bibliofilských projektů tohoto období. Tato  spolupráce se však nakonec neuskutečnila a ani nevíme, jak návrhy vypadaly.

Období po roce 1948 bylo pro knihaře a jejich dílny velmi  obtížné. Mnozí museli své podniky uzavřít nebo se stali jejich  zaměstnanci. Dudešek již po válce svou dílnu zmenšil a po roce  1948 pracoval dále jako člen Svazu československých výtvarných umělců v sekci užitého umění, která byla volnější. V roce 1953  se oženil s Evou Trnkovou, knihařkou vyučenou v Melantrichu, která se nadále stala jeho nejbližší a vlastně jedinou spolupracovnicí. Připravovala svému manželovi knižní bloky,  včetně šití kapitálku, takže on se mohl soustředit jen na návrh  a provedení vazby. V tomto manželském tandemu pracovali pak celý  život.

Na začátku padesátých let začaly informace o Dudeškových  zákaznících a přátelích, kteří přicházeli do atelieru, zajímat  policii. Protože Dudešek vytrvale odmítal spolupráci, schylovalo  se k nepříjemnostem. Těm Dudešek předešel odchodem do Vídně, kde  žila jeho matka. V roce 1958 se mu totiž naskytla možnost  výstavy spojená s demonstrací knihvazačské práce a Dudešek této  možnosti využil a s částí dílny zůstal v Rakousku, kde požádal o  azyl.

Začátky ve Vídni nebyly lehké, navzdory zázemí, které zde měl.  Zpočátku byl zaměstnán v jedné vídeňské knihvazačské dílně a v  roce 1960 si v domě své matky založil vlastní atelier. V  umělecké dráze mu pomohl úspěch jeho výstavy Bücher aus aller  Welt ve vídeňské galerii Wolfrum. V roce 1961 složil ve Vídni  mistrovsku zkoušku a o dva roky později mu bylo uděleno rakouské  státní občanství.

Velmi brzy přichází nabídka Vysoké školy užitých umění ve Vídni, kde byl přijat jako knihař do mistrovské třídy pro umělecké  písmo a tvorbu knih. Zde vedl samostatné studio knižní vazby. Na vysoké škole učil pak dlouhou řadu let. Předal své znalosti  a řemeslné dovednosti řadě studentů, kteří je dále rozvíjeli i v  oblasti mimo knižní tvorbu. Žáky ve smyslu přímých následovníků  neměl, což odpovídalo skromnějšímu postavení knižní vazby v  Rakousku. Na rozdíl od Francie nebo Německa, nebyla zde moderní  knižní vazba rozvinuta a soustavně pěstována. Byla pojímána a  studována jako historickýfenomén a moderními formami se v  pováleční době zabývalo jen několik málo knihařů. Z Dudeškovy  třídy vyšli ovšem odborníci, kteří se později specializovali na  restaurování historické knižní vazby. Dudešek se této disciplině  také věnoval, pracoval v rámci školy například na akci rakouské  pomoci Florencii po povodni v roce 1966 při restaurování  historických vazeb v Národní knihovně.

Roku 1975 odešel do výslužby a vrátil se do svého atelieru, kde  spolu se svou ženou dále vázal knihy pro okruh svých přátel,  příznivců a sběratelů, který se okolo něj časem vytvořil. V roce  1982 vysoká škola ocenila jeho zásluhy propůjčením titulu profesora. Velmi bohatou Dudeškovu tvorbu 70. a 80. let shrnuly  dvě významné výstavy ve Vídni. První uspořádalo v roce 1983  Muzeum užitého umění a v roce 1991 připomenula tvorbu svého  profesora Vysoká škola užitých umění.

V devadesátých letech, přes svůj vysoký věk, K. Dudešek  nepřestával pracovat. Vytvořil mnoho vazeb pro soukromé  sběratele v Rakousku a také obnovil čilejší kontakty se svou  původní vlastí. Účastnil se dvou Trienále a uspořádal  výstavu v Uherském Hradišti. Svůj ateliér opustil až krátce před  náhlým propuknutím nemoci, které podlehl 22. února 1996.

Dudeškovo dílo je velmi rozsáhlé, částečně rozptýlené v českých  institucích a hlavně v soukromých sbírkách, práce z posledních  let v soukromých sbírkách rakouských. Vázal bibliofilské tisky, ale  neodvracel se od dobré běžné knižní produkce a reprezentačních  výtvarných publikací. Řemeslná dokonalost a výtvarné schopnosti,talent, fantazie a nezměrná píle právem z Dudeška udělaly jednu z velkých osobností oboru knižní vazby. Jeho dílo patří do obou  kultur, rakouské i české, ale svými kořeny tkví knihař pevně v  českém prostředí, kde se vyškolil a kde jeho dílo uzrálo. Na vazbách se projevuje Dudeškův temperament a inspirace barevností rodného Slovácka.  Nebál se využívat celou paletu barev kůží a výrazných barevných  papírů a textilu. Uplatňoval všechny klasické výzdobné techniky  a jeho vazby jsou ukázkou spojení dokonalého řemesla a  výtvarného pojednání. Dudešek nebyl knihařem, který se spokojil  s jednoduchou a prostou vazbou. Chtěl zdobit, chtěl, aby kniha  zářila a upoutala pozornost svého čtenáře ještě předtím, než ji vezme do rukou a objeví její další krásy. A tomuto úsilí  zasvětil Karel Dudešek celý svůj dlouhý a plodný život.

Narodil se 11. března 1911 v Zadním Dole u Klášterce nad Orlicí. V Klášterci nad Orlicí vychodil obecnou školu i měšťanku. Po dokončení školy v Klášterci se rodina odstěhovala do Semelkovic u Mělníka. Jiří se však brzy vrátil zpět, aby se učil knihařskému řemeslu u zkušeného mistra Jana Bálka, vazače knih v Nádražní ulici v Žamberku. Po třech letech učení složil v roce 1929 tovaryšskou zkoušku. Působil pak krátce v Roudnici nad Labem a začátkem třicátých let odešel do Prahy k firmě Štěpánek na Vinohradech, kde se zdokonalil v ručním zlacení. Získal tak praxi, kterou uplatnil ve své pozdější umělecké práci. V roce 1934 se oženil a společně se svou ženou se podílel na provozu obchodu s papírem a knihami, věnoval se i práci v knihařské dílně. Jiří Faltus byl aktivním členem Sokola a výborným šachistou. Po roce 1948 hrozilo jeho knihařské dílně znárodnění, podařilo se mu však odolávat až do roku 1958, kdy byl jeho podnik definitivně znárodněn. Jiří Faltus zde chvíli pracoval jako vedoucí, později jako knihařský dělník, po odchodu do penze se věnoval pouze umělecké knižní vazbě. V roce 1972 byl zaregistrován ve Svazu výtvarných umělců jako mistr uměleckých řemesel. Jiří Faltus zemřel 2. listopadu 1993 ve věku 82 let. V říjnu roku 2002 mu bylo in memoriam uděleno čestné občanství města Žamberka.

Titul v expozici: Dostál, Josef – Květena ČSR

Narodil se jako neslyšící do rodiny vojenského historika Viléma J. J. Haunera a Jitky Haunerové-Staňkové. Vystudoval uměleckou knižní vazbu na státní grafické škole a také se naučil anglicky, francouzsky a částečně německy. Po dokončení studií pracoval dva roky v Paříži, kde se stal členem Mezinárodního salonu hluchých umělců. Navštívil Spojené státy americké (pravděpodobně jako první český neslyšící), mj. Gallaudetovu univerzitu ve Washingtonu. Po návratu z Francie otevřel vysněný vlastní ateliér pro uměleckou vazbu knih. Také se podílel na spolkovém životě neslyšících a stál u zrodu tenisového oddílu neslyšících LATECH. Dopisoval si s neslyší Němkou Gertrudou Jacobovou ve francouzštině a v roce 1938 si ji vzal. Měli spolu dvě děti, starší syn Milan je dnes světoznámým historikem. Za druhé světové války byl zastřelen jeho otec a mladší bratr Edgar. Komunistický režim nedovolil V. B. Haunerovi aktivnější činnost, omezil se jen na knižní vazbu.

Titul v expozici: Rosůlek, Jan Václav – Zločin na Ste. Margueritte

Byl bytostně spjatý se svým rodištěm (3. června 1909 v Týně nad Vltavou), kterému zůstal věrný po celý život (†13. března 2000 v Českých Budějovicích). Knihařskému řemeslu se vyučil v letech 1923–1926 u místního mistra Františka Hájka. Po vyučení odešel do Prahy, kde jako knihař a linkovač pracoval u firmy Schořálek a Podaný. Dílnu svého mistra převzal v roce 1934 po návratu do Týna. Rozsah a druh práce určovaly zakázky běžných zákazníků a vývoj knihařské živnosti. Ačkoliv v Praze v době jeho pobytu působili dlouhá léta Ludvík Bradáč i manželé Ludmila a Alois Jiroutovi, vrátil se do Týna neovlivněn jejich činností. K orientaci na bibliofilskou vazbu byl přiveden až svým přítelem L. Richterem a jeho požadavkem vazeb jiného typu. Začal tedy zhotovovat celoplátěné vazby zdobené stříkáním. Sám však brzy poznal, že to není to správné východisko. Pustil se tedy do aplikací plátna. K definitivnímu rozhodnutí došel po setkání (1938) s Ludvíkem Bradáčem v třítýdenním kursu umělecké knižní vazby, vedeném Bradáčem v Českých Budějovicích. Ladislav Hodný se pak pouštěl do stále složitějších úkolů. Snažil se vypracovat technologii tzv. olejových papírů. Ty uplatňoval při vazbách knih menších formátů. K potažení desek, na přídeští i předsádky vyráběl překrásné tušované papíry. Výrazným impulsem pro krystalizaci dalšího knihařského projevu bylo navázání přátelského styku s Oldřichem Menhartem (1948). V té době již plně ovládal nejen knihařské řemeslo, ale i všechny jeho finesy. Hodného hluboké znalosti české výtvarné kultury a krásné literatury spolu se znalostmi požadavků milovníků knih a bibliofilů vytvořily základ, na němž rozvíjel a rozpracovával klasický styl české knižní vazby devatenáctého století. Vazby Ladislava Hodného můžeme členit do dvou skupin. Jako primární jsou to vazby prováděné za použití tradičních materiálů, jako je kůže a papír. Jistá společenská izolovanost daná místem pobytu eliminovala z jeho tvorby zásahy módních vlivů a napomohla k utváření její umělecké celistvosti, jejíž nezbytnou součástí se stala jihočeská krajina. To však nebránilo tomu, aby se pokoušel o zpracování a zhodnocení nových materiálů, jako je např. skivertex, vertex, payco nebo elefanhant. Použití umělých materiálů snížilo její finanční náklady a tvůrce tak naplňoval jeden ze svých cílů – knihu hodnotného obsahu a důstojné vnější úpravy dát širšímu okruhu zájemců. Používání umělých kůží mělo však pořád ještě charakter experimentu – šlo totiž současně i o to, aby tradiční knihařské techniky byly ověřeny v praktickém používání. Celkové výtvarné pojetí Hodného vazeb vycházelo z úzké spolupráce s výtvarníky (Oldřich Menhart, Miroslav Váša), řadu vazeb realizoval dle vlastních návrhů. S přítelem Hlinovským se pokusil i o malované vazby. Jednotlivé vazby i s odstupem let působí dojmem důstojné vyrovnanosti vycházející z knihařova citového prožitku literárního díla. Na vytvoření silného citového výrazu se podílí jednotící princip výběru a zpracování materiálu, přehledná, ale vždy objevná a téměř nikdy se neopakující výtvarná kompozice vazby a sugestivní symetrie jejích výtvarných prvků. Knižní vazby Ladislava Hodného vytvořily jednotný celek obsahu a formy literárního díla. Důkladnou znalostí řemesla spolu s osobním vztahem k vázanému literárnímu dílu umocňoval estetický i emotivní výsledný dojem svých prací. Tyto skutečnosti se prakticky projevovaly v dlouhodobé spolupráci s Lyrou Pragensis. Od roku 1959 vystavoval na řadě autorských i kolektivních výstav. Byl zakládajícím a pravidelným účastníkem Trienále umělecké knižní vazby, členem Internationale Vereinigung Meister der Einbandkunst (1979), čestným členstvím jej v roce 1999 poctil Spolek českých bibliofilů. Na řemeslné i výtvarné tradice rodiny navazuje nejen syn Ladislav, ale i mezi vnuky má své pokračovatele.

Titul v expozici: K. T. Propertius – Triumvirové lásky

Narodil se 9.2.1899 ve Slovči u Poděbrad. Řemeslu se vyučil v knihařské dílně mistra Lišky v Přelouči. První léta praxe absolvoval jako knihařský dělník v Roudnici nad Labem, Vysokém Mýtě a v Praze. V letech 1921 – 1922 navštěvoval kursy knihvazačství a zlacení, které pořádal Ludvík Bradáč a současně studoval na Státní grafické škole u profesora V.H. Brunnera. V závěru roku 1922 odchází do Jugoslávie jako dílovedoucí k firmě Kraus v Záhřebu a pracuje zde tři a půl roku. V r. 1926 odjíždí přes Itálii a Švýcarsko do Francie. V Paříži prochází postupně několika dílnami (Toupin, Stiebel, Crése) a současně navštěvuje odborné kursy École d’Estien a přednášky malíře Františka Kupky o výtvarném umění (zde také poznává svoji budoucí manželku a spolupracovnici Ludmilu Alexandrovou). Nakonec se stává samostatným pracovníkem významného ateliéru René Kieffera, který se specializoval především na vydávání a vazby bibliofilských tisků. Roku 1930 se Jirout vrací do Prahy a o rok později uzavírá sňatek s Ludmilou Alexandrovou. Hned po návratu do Prahy otevírají knihařský ateliér na Národní třídě. Navazují spolupráci s řadou významných současných výtvarníků (K. Svolinský, F. Muzika, J. Štyrský, O. Menhart, C. Bouda, M. Stachová a další). Roku 1939 zakládají Kabinet krásné knihy k propagaci české knižní kultury a pořádají v něm řadu samostatných výstav grafiků (K. Svolinský, C. Bouda, P. Dillinger). V roce 1947 ateliér přemisťují do domu U kříže na Nových zámeckých schodech, kde pracují až do své smrti (A. Jirout zemřel 26.7.1969). Od svého návratu do vlasti se Alois Jirout spolu s manželkou účastní mnoha domácích i zahraničních výstav a jejich práce získávají řadu ocenění. Vedle standardních vazeb pracují Jiroutovi také na mnoha zakázkách státních. Dvakrát váží ústavní listiny (1932 a 1954), dále Zlatou knihu hl. m. Prahy (1948), řadu slavnostních adres pro prezidenty republiky, zahraniční hosty a představitele cizích států a různé pamětní knihy.

Titul v expozici: Jaroslav Durych – Lotr na pravici

Narozen 25. 8. 1882 v Rožd'alovicích, zemřel 27. 3. 1965 tamtéž. Knihař, umělecký vazač, v jeho dílně časté návštěvy grafiků, malířů, spisovatelů a jiné. VydaI série barevných fotografií starých Rožd'alovic, pohlednice z Rožd'alovic a okolí od Karla Vika a knihu "Můj dědeček".

Jindřich Svoboda se narodil 29. května 1909 v Dolní Kounici. Jeho otec vlastnil knihařskou dílnu, kterou živily zakázky pro obecní knihovny a nakladatelské edice. Svoboda navštěvoval knihařský obor na Státní odborné škole grafické v Praze, poté až do roku 1929 pracoval v předních pražských knihařských dílnách. Domácí zkušenosti i zahraniční technické a výtvarné poznatky přizpůsoboval českému prostředí. Již v roce 1935 získaly knižní vazby Jindřicha Svobody první cenu v soutěži pražského Uměleckoprůmyslového muzea. Jeho práce charakterizuje velmi kvalitní řemeslné zpracování, elegance, ušlechtilý materiál, trvanlivost a snaha o vytvoření jednoty s literárním dílem. Dokonale ovládal řezbu do usně a slepotisk, pro který používal i filety podle vlastních návrhů, a další historické výzdobné techniky. Mimořádnou zakázkou byla práce pro jugoslávského krále Alexandra, následovaly objednávky od prezidentů Masaryka i Beneše. Po praxi v Praze se Svoboda vrátil do rodinné dílny, později převzal i její vedení. Rok 1948 přinesl zrušení soukromého knihařství. Svoboda se přestěhoval do Brna, kde již několik let předtím působil jako externí učitel na Škole uměleckých řemesel. Zařídil si dílnu na Petrově, kde spolu s manželkou Helenou pracoval jako samostatný výtvarník. Pokračoval i ve svém působení na Střední uměleckoprůmyslové škole. Svoboda vychoval řadu následovníků a účastnil se mnoha výstav doma i v zahraničí, kde byl za svou práci oceňován. Díky němu české knihařské řemeslo překonalo vynucenou stagnaci v 50. letech. Jindřich Svoboda se dostal mezi přední tvůrce české umělecké knižní vazby a své postavení si uchoval do konce života. Zemřel 28. října 2001 v Brně.

Titul v expozici: Josef Váchal – Malíř na frontě

Restaurátor, umělecký knihař, původním povoláním bankovní úředník, bratr Alberta Vyskočila, otec dramatika prof. Ivana Vyskočila. Zakladatel restaurátorské dílny pražského Klementina, věnoval se též současné rukodělné knižní vazbě, jím svázané knihy představují vrcholnou podobu uměleckého knihvazačského řemesla. Zasloužil se i o vznik prvního odborného školství, v roce 1954 byla na Průmyslové škole grafické (dnes Střední průmyslové škole grafické a Vyšší odborné škole grafické) v Praze zařazena výuka konzervátorů a restaurátorů.