Narodil se 28. května 1910 v Boršicích u Uherského Hradiště. Vyučil se knihařem na Odborné knihařské škole v Uherském Hradišti, kam jej zprvu lákaly výtvarné discipliny, zejména kreslení, které učil Ruda Kubíček. Po ukončení školy absolvoval odbornou praxi u několika firem v Moravské Ostravě a Kolíně, ale při mechanické práci v běžném provozu knihařské dílny si uvědomil, že jej více než řemeslná práce láká individuální umělecká vazba. Roku 1929 vstoupil na Státní grafickou školu v Praze, kde studoval ve speciálce knižní vazby Josefa Solara.
Mistrovskou školu ukončil v roce 1934 s vyznamenáním, jeho školní práce byly vystaveny na mezinárodní knižní výstavě v Madridu a účastnil se také dalších soutěží a přehlídek. V Praze si v témže roce zařídil vlastní ateliér. Díky svým řemeslným dovednostem a výtvarným schopnostem se záhy vypracoval mezi přední pražské knihaře. Vytvořil si svůj stálý okruh zákazníků mezi bibliofily a sběrateli (k nim patřil třeba ředitel Živnobanky a známý mecenáš dr. Preiss, ing. Pračka, arch. Kozák, Vl. Žikeš a další), kteří jeho vazby brzy vyhledávali a oceňovali. Již za dob studií spolupracoval s moravskými bibliofily a od roku 1931 pravidelně vystavoval na jejich sjezdech.
Jeho významné postavení v rámci oboru potvrdila událost z roku 1941, kdy dostal nabídku spolupracovat na jedné z nejkrásnějších a nejvýznamnějších bibliofilií válečného období, Svolinského Legendě o svaté Kateřině. Podle oznámení v Bibliofilu navrhl Svolinský pro atelier K. Dudeška její vazbu v celokožené a polokožené variantě. Dudešek se tak měl podílet na jednom z nejprestižnějších bibliofilských projektů tohoto období. Tato spolupráce se však nakonec neuskutečnila a ani nevíme, jak návrhy vypadaly.
Období po roce 1948 bylo pro knihaře a jejich dílny velmi obtížné. Mnozí museli své podniky uzavřít nebo se stali jejich zaměstnanci. Dudešek již po válce svou dílnu zmenšil a po roce 1948 pracoval dále jako člen Svazu československých výtvarných umělců v sekci užitého umění, která byla volnější. V roce 1953 se oženil s Evou Trnkovou, knihařkou vyučenou v Melantrichu, která se nadále stala jeho nejbližší a vlastně jedinou spolupracovnicí. Připravovala svému manželovi knižní bloky, včetně šití kapitálku, takže on se mohl soustředit jen na návrh a provedení vazby. V tomto manželském tandemu pracovali pak celý život.
Na začátku padesátých let začaly informace o Dudeškových zákaznících a přátelích, kteří přicházeli do atelieru, zajímat policii. Protože Dudešek vytrvale odmítal spolupráci, schylovalo se k nepříjemnostem. Těm Dudešek předešel odchodem do Vídně, kde žila jeho matka. V roce 1958 se mu totiž naskytla možnost výstavy spojená s demonstrací knihvazačské práce a Dudešek této možnosti využil a s částí dílny zůstal v Rakousku, kde požádal o azyl.
Začátky ve Vídni nebyly lehké, navzdory zázemí, které zde měl. Zpočátku byl zaměstnán v jedné vídeňské knihvazačské dílně a v roce 1960 si v domě své matky založil vlastní atelier. V umělecké dráze mu pomohl úspěch jeho výstavy Bücher aus aller Welt ve vídeňské galerii Wolfrum. V roce 1961 složil ve Vídni mistrovsku zkoušku a o dva roky později mu bylo uděleno rakouské státní občanství.
Velmi brzy přichází nabídka Vysoké školy užitých umění ve Vídni, kde byl přijat jako knihař do mistrovské třídy pro umělecké písmo a tvorbu knih. Zde vedl samostatné studio knižní vazby. Na vysoké škole učil pak dlouhou řadu let. Předal své znalosti a řemeslné dovednosti řadě studentů, kteří je dále rozvíjeli i v oblasti mimo knižní tvorbu. Žáky ve smyslu přímých následovníků neměl, což odpovídalo skromnějšímu postavení knižní vazby v Rakousku. Na rozdíl od Francie nebo Německa, nebyla zde moderní knižní vazba rozvinuta a soustavně pěstována. Byla pojímána a studována jako historickýfenomén a moderními formami se v pováleční době zabývalo jen několik málo knihařů. Z Dudeškovy třídy vyšli ovšem odborníci, kteří se později specializovali na restaurování historické knižní vazby. Dudešek se této disciplině také věnoval, pracoval v rámci školy například na akci rakouské pomoci Florencii po povodni v roce 1966 při restaurování historických vazeb v Národní knihovně.
Roku 1975 odešel do výslužby a vrátil se do svého atelieru, kde spolu se svou ženou dále vázal knihy pro okruh svých přátel, příznivců a sběratelů, který se okolo něj časem vytvořil. V roce 1982 vysoká škola ocenila jeho zásluhy propůjčením titulu profesora. Velmi bohatou Dudeškovu tvorbu 70. a 80. let shrnuly dvě významné výstavy ve Vídni. První uspořádalo v roce 1983 Muzeum užitého umění a v roce 1991 připomenula tvorbu svého profesora Vysoká škola užitých umění.
V devadesátých letech, přes svůj vysoký věk, K. Dudešek nepřestával pracovat. Vytvořil mnoho vazeb pro soukromé sběratele v Rakousku a také obnovil čilejší kontakty se svou původní vlastí. Účastnil se dvou Trienále a uspořádal výstavu v Uherském Hradišti. Svůj ateliér opustil až krátce před náhlým propuknutím nemoci, které podlehl 22. února 1996.
Dudeškovo dílo je velmi rozsáhlé, částečně rozptýlené v českých institucích a hlavně v soukromých sbírkách, práce z posledních let v soukromých sbírkách rakouských. Vázal bibliofilské tisky, ale neodvracel se od dobré běžné knižní produkce a reprezentačních výtvarných publikací. Řemeslná dokonalost a výtvarné schopnosti,talent, fantazie a nezměrná píle právem z Dudeška udělaly jednu z velkých osobností oboru knižní vazby. Jeho dílo patří do obou kultur, rakouské i české, ale svými kořeny tkví knihař pevně v českém prostředí, kde se vyškolil a kde jeho dílo uzrálo. Na vazbách se projevuje Dudeškův temperament a inspirace barevností rodného Slovácka. Nebál se využívat celou paletu barev kůží a výrazných barevných papírů a textilu. Uplatňoval všechny klasické výzdobné techniky a jeho vazby jsou ukázkou spojení dokonalého řemesla a výtvarného pojednání. Dudešek nebyl knihařem, který se spokojil s jednoduchou a prostou vazbou. Chtěl zdobit, chtěl, aby kniha zářila a upoutala pozornost svého čtenáře ještě předtím, než ji vezme do rukou a objeví její další krásy. A tomuto úsilí zasvětil Karel Dudešek celý svůj dlouhý a plodný život.
